Sovětské vzory Zahy Hadid
V posledním čísle exkluzivního čtvrtletníku Momentum, vydávaného v Německu společností Original Glashütte, byl publikován poměrně rozsáhlý rozhovor s architektkou Zahou Hadid. Bezesporu největší hvězda současné světové architektury – od roku 2004 držitelka Pritzkerovy ceny a autorka řady známých staveb, mj. také sídla automobilky BMW v Lipsku, za niž v roce 2005 dostala zase Německou cenu za architekturu – v něm mluví o sobě, svých studiích i současných projektech. K nim patří především centrum vodních sportů, které bude stát v Londýně a bude dějištěm plaveckých disciplín olympijských her v roce 2012, či univerzitní knihovna ve španělské Seville. Možná nejzajímavější pasáže interview se týkají architektonických vzorů Zahy Hadid – mezi nimi jmenuje zejména sovětské, respektive ruské konstruktivisty, a konkrétně Ivana Leonidova.
Je na místě si sovětský konstruktivismus trochu připomenout
– a to nejen proto, že inspiroval jednu architektonickou celebritu. Jména
jako Leonidov či Tatlin jsou sice standardní součástí všech učebnic
dějin architektury, nicméně v našich podmínkách byla akceptace
„revoluční“ ruské architektury vždy trochu problematická. V letech
1948 – 1989 byla interpretace tohoto směru pro tehdejší teoretiky umění
těžkým oříškem, zvláště v kontextu banální reálněsocialistické
architektury, a proto ji spíše opomíjeli, v období po roce 1989 zase
přichází ke slovu všeobecná averze vůči všemu revolučnímu a konečně
i sovětskému či ruskému. Bez ohledu na tyto negativní konotace je ruský
konstruktivismus dvacátých let XX. století nepochybně jednou
z nejzajímavějších kapitol ve vývoji světové architektury – což
ostatně potvrzují i slova uznání z úst Zahy Hadid.
Leonidov a jeho soudruzi
Architektura
carského Ruska do XX. století vstupovala rozštěpená na dva základní
směry. Jejich ideová východiska víceméně kopírovala tradiční dichotomii
ruského duchovního života. V architektuře „narodniky“, tedy ty, kteří
vycházeli především z národních tradic a měli sklony ke kulturnímu
izolacionismu, představoval staroruský styl, opírající své tvarosloví
především o lidovou architekturu ruské vesnice. „Světovější“ byla
skupina architektů, pro něž se vžilo označení „novoruští
projektanti“. Tito „zapadniky“ inspiraci hledali v zahraničních
vzorech, ať už to byla samotná antika nebo její novodobé metamorfózy
v podobě neoklasicistních stylů. Popřením obou těchto směrů se ve
výtvarném umění stal ruský suprematismus, jehož propagátory se už
v období před I. světovou válkou stali Kazimír Malevič a Vasilij
Kandinskij.
Suprematistická negace realismu ve prospěch abstrakce a naopak silný důraz
na čistě estetické působení výtvarného díla se do značné míry staly
východiskem pro vznik sovětského architektonického konstruktivismu, který
ovšem už z podstaty nepolitický suprematismus přetavil na vysloveně
„angažovanou“ architekturu. Zastánci tohoto hnutí jsou někdy
označováni i jako utilitaristé či produktivisté, což souvisí s jeho
celkovou ideovou roztříštěností a výrazně teoretickým charakterem.
Především pro konstruktivistickou architekturu totiž bylo v bolševickém
Rusku realizačních možností více než málo. To souviselo jak
s ekonomickou úrovní, tak i postupně převládajícím duchovním klimatem
v zemi, které v rozporu s oficiální rétorikou pro skutečně avantgardní
počiny i zásadnější teoretické diskuse poskytovalo stále méně
prostoru.
Dvacátá
léta, v nichž doznívaly jak bolševická revoluce, tak následná občanská
válka, ovšem přes to všechno ještě byla pro ruské intelektuály, kteří
se ztotožnili s levicovým projektem radikálních společenských změn,
vysloveně zlatým obdobím. V architektuře se tyto tendence odrazily
v důrazu na společensko-politické cíle, jinak řešeno, konstruktivisté
chtěli prostřednictvím architektury formovat myšlení i životní styl
celé společnosti – proto také tehdy vznikla řada vysloveně
vizionářských projektů komunálních domů, kde řada aktivit a činností
byla „vymístěna“ z tradičně privátní bytové sféry do společných
prostor (jakýmsi pozdním ozvukem těchto tendencí byl v našich podmínkách
Koldům postavený v padesátých letech v Litvínově).
V nesourodé skupině konstruktivistických architektů se prosadili
hlavně V. J. Tatlin, L. M. Lisickij a I. I. Leonidov. Slovo „prosadili“
ovšem neznamená, že by se jejich avantgardní projekty, libující si
zejména v odvážných vertikálách a nejrůznějších visutých či
zavěšených konstrukcích a vyznačující se nezřídka až bizarními
kombinacemi objektů (například součástí Leonidova Paláce kultury měla
být i vzducholoď), dostaly do realizační fáze. Až na výjimky zůstaly na
papíře, přičemž původní plány se mnohdy ztratily a pro budoucnost
zůstala zachována jen torzovitá dokumentace. Nejznámější
z konstruktivistických projektů je bezesporu Tatlinův pomník III.
Internacionály, tvořený dvěma do sebe zapuštěnými kovovými spirálami,
v jejichž vnitřním prostoru je umístěno několik stavebních objektů
– ty měly praktický význam, v jednom z nich například měla být
knihovna. Známý je i kuriózní Letatlin téhož autora, létající bicykl,
jakási novodobá varianta podobných konstrukcí Leonarda da Vinciho. Notoricky
proslulé jsou i Lisického „žehličky mraků“, mrakodrapy s výraznou
horizontální nástavbou na vrcholu.
Ivan Leonidov, kterého z ruských konstruktivistů Zaha Hadid oceňuje
nejvíce, se do análů architektury zapsal především projektem Leninova
institutu, tvořeného dvěma prosklenými objekty v podobě kvádru a
koule.
Konstruktivistické projekty, odvážné konstrukce založené na
progresivních technologiích a vyspělých stavebních materiálech, byly
z hlediska realizace v tehdejším Sovětském svazu víceméně
nemyslitelné. A s politickým duchem doby, která stále více směřovala
k unifikaci všech oblastí života, se ostatně neslučoval ani jejich
progresivní vizionářský ráz. Nikoli náhodou proto sovětské úřady,
víceméně jediný stavebník v zemi, před komplikovanými a nesnadno
uchopitelnými projekty Tatlina či Leonidova dávaly přednost
konzervativnějším architektům domácím nebo dokonce zahraničním. V 30.
letech se jediným stylem sovětské architektury stal historizující
monumentalismus a konstruktivismus zanikl i ve své teoretické podobě. Jak
ale dokazují názory Zahy Hadid, jeho projekty jsou pro architekty inspirací
dodnes, a to přesto, že v té nejobecnější rovině se tento směr opíral
především o myšlenku kolektivismu, tedy koncept dnes víceméně
zavrhnutý.
Dekonstruktivistka Hadid o svých konstruktivistických a jiných
vzorech
(vybráno z rozhovoru pro časopis Momentum)
Co
považujete za nejvýznamnější etapu světové architektury?
Před devadesáti lety uvolnila Říjnová revoluce nejmohutnější příval
kreativní energie, jaký se kdy na naší planetě objevil. Tento obdivuhodný
ohňostroj tvůrčích počinů ovšem narazil na nepříznivé materiální
podmínky a byl tedy akcelerován pouze idealistickým entuziasmem pro vizi
nové společnosti. Projekt Leninova institutu od Ivana Leonidova z roku
1927 předběhl svou dobu nejméně o padesát let a jeho soutěžní návrh
budovy ministerstva průmyslu je pro městskou architekturu inspirací
dodnes.
Které architekty obdivujete nejvíce?
Myslím, že zcela výjimečným projektem je Brasilia, což souvisí s vlivem,
který na latinskoamerickém kontinentu má a měl Le Corbusier a Oscar
Niemeyer. Luco Costa, který toto město projektoval, je podle mne stejně
klíčová postava světové architektury. Lina Bo Bardi zase projektovala
úžasné budovy muzea v Sao Paulu a kulturního centra SESC Pompeia.
A co či které tvůrce máte ráda mimo svět architektury?
Skutečně hodně se mi líbí design značky Issey Miyake. Nejradši mám
šaty, protože jejich proměnlivost a mnohotvárnost dovoluje jít v nich
kamkoli. Obdivuji také židli Panton – to je už designová klasika, která
ovšem vypadá moderně a inspirativně dnes stejně jako v roce 1968, kdy
vznikla. Ve své době to byl výjimečný počin: jedna forma, jeden materiál.
Pár těchto židlí máme v našich kancelářích.
Obrázky:
1 – V. J. Tatlin: Památník III. internacionály
2 – Letatlin
3 – I. I. Leonidov: projekt budovy ministerstva těžkého průmyslu
4 – I. I. Leonidov: Leninův institut
5 – I. I. Leonidov: Palác kultury
6 – Proslulé mrakodrapové „žehličky mraků“ L. M. Lisického
7 – architektka Zaha Hadid
8 – návrh Moscow Expocenter od Zahy Hadid