„Česká architektura 2008 – 2009“: bilance, komentář nebo pêle-mêle?

Ročenka Česká architektura už je na domácím knižním trhu tradicí. Ta poslední má vročení 2008 – 2009. Přináší či referuje o 33 stavbách, které v tomto období byly dokončeny. A přináší – také tradičně – na prvním místě otázku: jaké to jsou stavby? Někteří odborníci i novináři publikaci interpretují jako výběr toho nejlepšího z české architektury uvedeného období. Jenomže tak to prostě není.

Stavby do ročenky každý rok vybírá někdo jiný, vždy některá z významných osobností naší současné architektury. Jakým způsobem výběr probíhá, to vydavatelka nikdy neodtajnila, ale zřejmě jde hlavně o projekty, které jsou autorovi a vydavateli k publikování nabídnuty, pravděpodobně samotnými architekty. Pozorný a obeznámený čtenář také brzy rozpozná, že většinu z nich už zná odjinud – jde tedy o stavby, o něž se jejich autoři – architekti starají i z hlediska publicity. Zjevné je i to, že ten, kdo ročenku sestavuje, do ní zařazuje hlavně ty projekty, které se jemu líbí, která sám oceňuje. Je to tedy vždy sestava vytvořená na základě subjektivního výběru – a je škoda a chyba, že to v ročence není nějak výrazněji uvedeno. V té souvislosti se samozřejmě nabízí otázka, zdali je správné takový vzorek vůbec nazývat „ročenkou“, od takových publikací se totiž obvykle očekává nikoli výběr, ale spíše jakési shrnutí vývoje v dané oblasti. Takovou bilancí nicméně „Česká architektura 2008 – 2009“ rozhodně není. Kromě už zmíněného také proto, že nových zajímavých staveb každoročně vzniká mnohem víc než třiatřicet.

Bez pravého úhlu ani ránu

Petr Pelčák, který stavby vybíral tentokrát, patří ke stoupencům a příznivcům funkcionalistické inspirace v současné architektuře. Na výběru staveb je to znát. Dominantou celého výběru je Fakulta chemicko-technologická pardubické univerzity z ateliéru Kuba Pilař Architekti. Tato stavba je také držitelkou loňské Grand Prix architektů, je nesmírně fotogenická a vskutku odkazuje někam k architektonickým vizím 30. let minulého století. Ten, kdo ji zná z reality, ovšem ví, že této inspiraci a formě bylo obětováno mnoho z logiky školního, ale i výzkumného provozu.

„Funkcionalistický“ výběr je patrný v celé publikaci. I když jsou do ročenky zařazeny i stavby trochu hravější, třeba chrudimská dřevěná věž Bára Martina Rajniše či malebný bytový dům v Záběhlicích od Jana Línka, dojem krabicovitosti české architektury převažuje. Prezentované stavby v naprosté většině – bez ohledu na místo a funkci – představují variace na pravoúhlé objemy, maximálně doplněné – v případě malých domků – sedlovými střechami. Co do typu ostatně letos v ročence převládají rezidenční projekty, většinou bytové domy, následované domy rodinnými, ať na míru, nebo skupinovými. Bohužel mezi tím není nic, co by mohlo výrazněji zaujmout. Jako přehlídka toho nejúspěšnějšího by letošní ročenka byla dosti smutným obrazem současné české architektury.

Česká bilanční bída

Přijatelnější je ročenka jako osobní výpověď o preferencích jednoho architekta. Že jde skutečně jen o ryze osobní pohled či názor (jemně zastřený zahrnutím stavby, jejímž autorem je sám Pelčák), podtrhuje absence jedné z nejzdařilejších staveb minulého roku, kterou je Národní technická knihovna v Praze (Projektil architekti). To je projekt po dlouhé době dobře přijímaný jak architektskou veřejností (Grand prix architektů 2010), tak památkáři (Cena Klubu za starou Prahu 2009) i politiky (Cena primátora hl. m. Prahy 2009) a hlavně a především studenty, kteří jsou jejími uživateli. NTK ovšem nejspíš musí počkat na další ročenku, ona se k funkcionalistickým odkazům moc nehlásí…

Petr Pelčák je také autorem úvodu, kterému dal široký historický záběr. Hodnotí v něm vývoj české architektury od roku 1945, tedy za šest a půl desetiletí. Je to zase hodně osobní pohled, který navíc ne vždy doprovází dokonalá znalost sledovaného období. Zařazení takového materiálu do ročenky ovšem vyvolává dojem čehosi více než jen čistě subjektivního pohledu.

Součástí ročenky je i to, co lze od takové publikace očekávat – zpráva o stavu českého stavebnictví v roce 2009, popis stavu trhu s nemovitostmi, vedle toho přehled různých soutěží (Grand Prix architektů, Stavba roku, Nejlepší z realit). A také výčet soutěží architektonických, tedy těch, které se konaly podle soutěžního řádu České komory architektů. Představeni jsou i držitel Pocty ČKA Emil Přikryl a nositel Ceny za celoživotní dílo z roku 2009 Jan Bočan. V „katalogu“ významných událostí se mísí přednášky a výstavy, z nichž některé komentuje Osamu Okamura. Přitom některé pasáže kapitoly Média, kde jsou uvedeny časopisy a knihy, jež ve sledovaném období vyšly, mají zase komentář Pavla Halíka. I tady se prolíná standardní výčet s osobními názory, navíc se nabízí otázka, proč tyto části ročenky museli komentovat jiní, proč i tady se toho neujal Petr Pelčák, který je nejen architektem, ale stejně tak i teoretikem a kritikem.

Samozřejmě – v české bídě bilančních publikací o domácí architektuře má ročenka Česká architektura svůj význam a je nutno ocenit už to, že vůbec existuje, respektive vychází. Jen by bylo dobré přesněji vymezit cíle, jakých chce dosáhnout.

Súvisiace články

Sociálne siete

Voľby článku

Uložit jako PDF | Filtrovať články autora | Tlačiť

Autor: Radomíra Sedláková, Dátum 03.09.2010